Štěstí je volba...

Listopad 2006

Sedím u PC. Chatuji s kamarádkou. Probíráme holčičí věci, které náctileté dívky běžně probírají. Právě dopisuji větu, když v tom rána do hlavy. Mžitky před očima, těžko na hrudi. Pocit nereálna. Tíseň a bušení srdce. Co to je? Bojím se! Zešílím! Koukám na monitor, ale nevnímám teď a tady.  V hlavě mi jede kolotoč myšlenek o zbláznění se, schizofrenii, o ústavu. Dopadnu stejně jako brácha! Utíkám z pokoje přímo k tátovi. "Tati, řekni prosím mamce, že mi už nemá říkat, že skončím jak brácha, nebo se to vážně stane." Taťka jen pootevře ústa a řekne, že se nemám bát, že si o tom s mamkou promluví. Pomalu se uklidňuji...

Jo, i takhle může vypadat první panický záchvat. To, že to byl můj první záchvat paniky, se dozvím až o šest let později.

Květen 2008

Sedíme s partou v našem oblíbeném baru na pivku. Hraje muzika. Sleduji, jak známí hrají fotbálek. Zamžení před očima. Tlak na hrudi Nemůžu dýchat. Buší mi srdce. Blázním! Musím ihned pryč! Seberu tašku a utíkám...

Říjen 2012

Sedím se svým synkem na gauči. Koukáme na příběhy o Krtečkovi. Péťa mi barvitě popisuje, co právě vidí. Snažím se ho vnímat, ale nejde to. Co to je? Připadám si mimo tento svět a čas.  Nevnímám teď a tady. " Je to jasný, už je to tu, zešílím!" Srdce mi začíná bušit jak o závod. Nemohu se nadechnout. Brní mě prsty na rukou. Nemohu sedět, nemohu stát. Musím utéct. Kam? Před čím? Před tím, co mám v hlavě! Chce mě to ovládnout! Skončím v blázinci. Potřebuji doktora... Hned!

5.listopad 2012

Sedíme s Peťulkou u snídaně. Nemohu nic sníst. Mám stažený žaludek a chce se mi zvracet.  Péťa je jako obvykle usměvavý a vypráví mi své dětské postřehy. Nemohu ho vnímat. Jsem v jedné křeči a zároveň neklidu. Nevydržím s ním déle sedět, musím odejít. Odejdu do koupelny. Zde nevydržím, tak odcházím do ložnice. Volá mě Péťa, něco potřebuje. Vracím se zpět do kuchyně. Vyndávám batole ze židličky. Opět mě brní prsty. Bušení srdce. "Zblázním se, zešílím! Bojím se, že mám schizofrenii..." Snažím se soustředit na mého synka, který se dožaduje mé pozornosti... Zabírá to. Po chvíli se uklidňuji a jsem neskutečně unavená. Pocit křeče a neklidu přetrvává celý den.

6. listopad 2012

"Petře, nenechávej mě tady dneska samotnou. já mám strach, že se mi něco zlého stane! Nezvládnu se starat o Peťulku, zůstaň doma." Brečím svému muži na rameni. Chystá se opět na univerzitu a mně se při té myšlence chce vyskočit z kůže. Budu tu sama! Sama se sebou a svojí hlavou. To nemůžu zvládnout. Bere mě ten den s sebou na katedru na přednášky. Malého odváží babičce na hlídání. Cítím se klidnější, přesto stále v křeči, ale budu celý den s ním...

8.listopad 2012

Můj život už nebude nikdy jako před tím. Pocit zmaru, tísně na prsou. Všechna radost a smysl se z mého života vytratila. Cítím jen křeč, tíseň a pocit neustálého strachu. K čemu to všechno? "Proč tady vůbec jsem? Nic nemá smysl. " Jedu na autopilota. Nakrmit dítě, obléct ho, uklidnit kuchyň. Nic nevnímám, jen křeč a úzko. Ne, tohle už nikdy nebude dobrý. Proč zrovna já? Nechci, nechci, nechci tyhle stavy!

11. listopad 2012

"Miláčku, musíš k doktorovi." Říká můj muž, když vidí před sebou v křeči sedět uzlíček nervů.  "On ti pomůže." K doktorovi... K psychiatrovi. Jasně. Už je to tady. Řekne mi, že jsem blázen a patřím do blázince. Jo, je to tak, jak říkala máma. Skončím jako brácha. Je mi zle! Opravdu do toho blázince půjdu ráda, jestli mi pomůžou. Dojedná mi na příští den u své maminky odvoz na psychiatrickou ambulanci. Synka odváží své babičce.

12. listopad 2012

"Nebojte, to je jen obyčejná panická porucha. Neuróza ze stresu a z úzkostného dětství. Za pár týdnů vám bude dobře. " Cože? Panická porucha? Takže žádná schizofrenie? Jste si tím jistá? Neskončím jako brácha?"  Nevěřícně zírám na doktorku. "Schizofrenii už určitě nedostanete, nebojte. Panická porucha se dá dobře léčit a za pár týdnů už ani nebudete vědět, že vám bylo zle." Nevěřím.. Jenom neuróza. Padá mi z hrudi obrovský šutrák! Nejsem blázen, jsem jen poloblázen.

Březen 2013

Je mi fajn. Zobu poctivě antidepresiva, občas to zaliji vínem. Starám se o synka i muže. Občas vyrážíme s kamarádkami do baru. Stále mám ovšem vzadu v hlavě spínač. Jo, je stále se mnou. Úzkost. Ale jen lehounká, téměř neviditelná. Ignoruji ji.

Březen 2015

Antidepresiva? K čemu? Nepotřebuji. Vysazuji.

3. listopad 2017

Rána do hlavy. Neklid. Brnění prstů. Mžitky před očima. Bušení srdce. Nemohu tu zůstat! Musím utéct! Blázním!

4. listopad 2017

Ne, tohle už nikdy nebude dobrý. Je mi zle. Tíseň. Úzko. Pocit marnosti. Ne, život se už nikdy nevrátí do starých kolejí. Jsem sama doma, pochoduji obývákem a brečím. Koukám na zeď, na fotku svých překrásných synů. Nevím proč, ale při pohledu na ni brečím ještě víc a úzkost se stupňuje až do nesnesitelných výšin. Proč? Vždyť jsou zdraví, krásní, šikovní a miluji je celým srdcem. Tak proč při pohledu na ni cítím neuvěřitelné prázdno?

5.listopad 2017

"Jóga - pomoc při úzkostech." Vážně? Pokud to pomůže, jsem schopná pozřít i neuvařeného slimáka. Po probděné noci, kdy vstávám celá zmáčená studeným potem, horečně listuji internetem a hledám rady, jak si ulevit. Jóga. Hm, proč ne. Pouštím si první lekci pro začátečníky. A opět antidepresiva.

6. listopad 2017

Jóga. Jasně, pomůže, ale jen na půl hodiny, co jí cvičím. Zbytek dne je zase jedna velká křeč. Bušení srdce. Strach. Pohled na fotku mých synů. Pocit prázdnoty. Už zase. Beru do ruky telefon a píšu své známé psychoterapeutce. Tohle sama nezvládnu. Potřebuji pomoc. Ne léky. Potřebuji si povídat.

Leden 2018

Miluji jógu. Miluji meditaci. Tiší se mé myšlenky a pomalu se učím naslouchat svému srdci.

Únor 2018

"Zkusíme dnes práci s jádrovými přesvědčeními." Co to k čertu je? Co se s tím dělá? Po hodině mi je vše jasné. Mé jádrové přesvědčení o mně zní: Jsem bezmocná!

Duben 2018

Přepisuji vzpomínky: Je mi osm. Je devět hodin večer. Ležím v posteli připravena ke spánku. Máma je již v práci a táta právě odchází. Mají noční směnu.  Mám strach a brečím, nechci být zase sama. Je mi úzko. Dlouho nemohu zavřít oči a usnout, tak se sama ukolébávám ke spánku sama. Ne, chci aby to bylo jinak : Je mi osm. Je devět hodin večer. Ležím v posteli připravena ke spánku. Máma je již v práci a táta právě odchází. Mají noční směnu. Mám strach a brečím, nechci být zase sama. Slyším v zámku klíče. Táta odemyká a vrací se ke mně. Chytá mě za ruku, hladí mě po vláskách a říká :" Spinkej, Michalko, budu tu s Tebou dokud neusneš, nemusíš se bát."  S pocitem bezpečí usínám.

Květen 2018

Měním jádrové přesvědčení! Nejsem již bezmocná, ale vím, že mám moc ovlivnit svůj vnitřní svět! Osvobozující!

Červen 2018

Poprvé se setkávám s malou Michalkou. Brečím. Beru ji do náručí a chovám. Slibuji jí, že ji budu pravidelně navštěvovat.

Květen 2020

Jsem sama doma. Koukám na fotku svých překrásných synů. Cítím nekonečnou lásku a hřejivý pocit na hrudi. Vidím skrze ně svou malou Michalku. Objímám jí , objímám všechny své děti. Jsem v bezpečí. Vše je v pořádku.

PS.: Od té doby, co pravidelně medituji, cvičím jógu a navštěvuji své vnitřní dítě, jsem neměla ani jeden panický záchvat. Léky nikdy nevyléčí samotnou příčinu. Jen vygumují příznaky. Člověk musí začít u kořenů problému.