Jen další myšlenkový pochod... :)
Už je to dlouho, kdy jsem měla nutkavou potřebu něco napsat. Nejsem žádný spisovatel profík, ale přes to moc ráda sepisuji své postřehy. Vím, že životních mouder je plný internet. Tahle jsou však jen moje a chci si je uchovat. Život celé čtyři roky jakoby v poklidu plyne svou cestou. Vše se zdá být neměnné a perfekní. Na mou povahu až přespříliš statické. Ano, doma mám tři chlapáky, se kterými se rozhodně nenudím, mám nové pracovní zkušenosti, ale dny plynou podle stejného mustru... Asi mám jen potřebu vnést do svých dní něco, co se vymyká běžným provozním záležitostem, a tak mám potřebu psát.
Je fascinující, jak se člověk dokáže za pár měsíců změnit. Jak dokáže dozrát. Emočně. Názorově. Pamatuji si, když mi bylo osmnáct - tvrdila jsem, že s jedním názorem na určitou věc si vystačím celý život. Že budu dokonce života taková a maková a jiná ne. Vtipné. Líbí se mi ta skutečnost, že vše plyne. Vše se vyvíjí. Pochopila jsem, že můj život se vždy bude vyvíjet tím směrem, kterým se nejvíce ubírají mé myšlenky. Že to, jak vnímám samu sebe , všechny lidi i život sám , se pro mě stává ultimátní pravdou (nejsem studovaný filozof, proto se vyhnu diskuzím, co pravda je a co není). Pochopila jsem , že veškeré překážky, které mi život přinesl, jsem si vybrala sama. "To" jsem si vybrala a "tím" jsem musela projít, abych se posunula dál. Pokaždé, když jsem upadla nebo klopýtla, bylo to moc důležité. Někdy je na dně zkrátka něco, co potřebuješ najít. Vím, že díky prohrám jsem mohla dojít až sem. V životě se nám nedějí zlé věci. Dějí se nám věci, díky kterým můžeme vyrůst. Co nebolí, to neroste. Bez neúspěchu není úspěch a bez slz bychom nikdy nedocenili úsměvu. Jsou to klišé, ale tak neuvěřitelně pravdivá. Přeji každému člověku na tomto světě, aby pochopil, že on sám je tvůrcem svého štěstí. Přeji každému, aby pochopil, že on sám je zodpovědný za to, kde se teď nachází. Jen já držím svůj osud ve svých rukou. Je to neuvěřitelně osvobozující myšlenka. Pokud ji plně pochopíme, ucítíme ohromnou úlevu, protože si uvědomíme ty nekonečné možnosti, které máme. K tomu si ovšem každý musí dojít sám po své cestě.
Musela jsem pochopit, že to, čeho se nejvíc bojím, do života přitahuji jako magnet. Snažím se na tom pracovat. Zbavit se úzkostí a iracionálních strachů, kvůli kterým nemohu plně vykvést. Všichni máme strachy, které jsou do určité míry velmi užitečným rádcem. Nesmí se však změnit ve svazující úzkost. Celá má výchova, celé mé dětství bylo protkáno strachem. Možná proto je pro mě obtížnější se strachů nyní zbavit. Snažím se zbavit i tak nicotného strachu, jako je strach z toho, co si o mně myslí druzí. Myslím, že to se mi daří celkem dobře. Co se mi daří méně, je zvládat strach o mou rodinu. I když se snažím své myšlenky vědomě koncentrovat na důležité věci, mé katastrofické scénáře, které jsou stále v mém nevědomí, útočí vždy v tu nejméně vhodnou dobu. Když zpracuji jeden scénář , objeví se nový. Pokrok ale je, že své emoce dokáži přijmout a nebojuji s nimi a snažím se nepěknou myšlenku nahradit příjemnou. Necítím však jen běžné "provozní" strachy. Hodně často cítím strach i ze svých myšlenek. Bojím se dokonce i toho, co bych mohla cítit. Možná opět proto, že jsem jsem investovala veškerou svou energii na vybudování čehosi skálopevného, na čem moc lpím. Opírá se o to má celá osobnost (vím, že tak by to být nemělo) a mám strach z toho, že mé pocity rozbourají veškerou mou životní jistotu. Ano, pochopila jsem, že cesta, jak tyhle myšlenky zvládat, je přijmout je - a to v plném rozsahu. Není to úplně jednoduché. Stejně tak jako přijmout strach z konečnosti mé existence. Vím, že tento strach cití každý z nás - koneckonců veškeré naše strachy pocházejí z onoho jediného - tedy z konečnosti naší existence. Opravdu však vnímám silnou úzkost při představě "ničeho". Naše kultura si pro tento strach vytvořila stéblo v podobě víry v posmrtný život. Ano, také v tento fenomém bezmezně věřím. Občas si říkám, že je to jen proto, aby můj strach z konečnosti byl pro mě akceptovatelnějším. Výsledná emoce je ale stejně taková, že cítím nepopsatelnou úzkost. Možná to opět souvisí s mými dětmi... že tu zůstanou bez mámy... Ani strach, že vždy nebudu mít své tělo a svou mysl pod kontrolou se mi nepodařilo úplně opustit. Asi má stále v mém životě nějaký význam. Proto tu se mnou zůstává... a možná že u "nás" vyléčených panikářů je práce se strachy těžší, nevím...
Říká se , že lidé se buď rozhodují tak, jak jim káže láska nebo strach . Láska nikdy není špatným rádcem. Jen hlas strachu bývá mnohem silnější. Mnohem více mu věříme. Možná je to dáno naší výchovou a společností, v níž žijeme. Je pohodlnější nechat se svázat strachem a dělat stále stejné věci, i když nám nevyhovují. Opustit svou komfortní zónu, učit se novým poznáním , zlomit staré nefunkční zvyky - to stojí spoustu odvahy! Porazit svůj strach a udělat něco jinak než včera, je poměrně těžké. Pomocníkem nám může být právě láska. Láska k sobě samému. Když se budu plně milovat, najdu odvahu zbavit se všeho nefunkčního v mém životě. Ta cesta je neuvěřitelná! Je úžasná! Jak člověk začne jednou poznávat , chce poznávat více. Chce dělat nové věci. Koneckonců nejkrásnější na našem životě je právě "ta cesta", která je plná lásky. Přeji sobě i všem lidem, aby naše cesta byla výsledkem našich rozhodnutí, které jsme učinili láskou.
