Po půl roce ...
Tak jsem překvapivě zjistila, že sama sobě opět lžu. Je to skoro jako nemoc. Akorát nevím, proč jí pořád trpím. Každá nemoc se dá přece léčit.
Celých pět let si říkám, že vše co mám, je málo. Do prčic, jak já jsem nevděčný člověk! Ale ne - tak to není. Jenom pořád hledám něco, co se vyrovná jemu. Když už na to dosáhnu a říkám si " to bude ono" zjistím, že je to jen má iluze, moje věčné nalhávání, abych dala všem svým vrtošivým myšlenkám konečně pokoj. Nikdy to ale nevydržím tak dlouho, jak bych chtěla. Výsledek je pouze takový, že ublížím všem, na kterých mi záleží. V tom hledání by problém nebyl - člověk přece hledá celý život. Jenže já mám rodinu a momentálně si musím uvědomit, že každé mé rozhodnutí s sebou ponese i můj syn. Snažím se stát nohama pevně na zemi, ale dává mi to zabrat. Mám ráda hlavu v oblacích. Daleko od reality a od tohoto uspěchaného světa, který beztak postrádá smyslu. Asi jsem pořád malé dítě. Ale je to vlastně fajn, ne? Kdo z nás chce být dospělý? Nechci být vážným a zamračeným „dospělákem“, který vyšiluje kvůli stereotypním věcem. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že nerostu já, ale že moje botičky se zmenšují. Až později jsem zjistila, že botičky zůstávají stejné a že to, co se mění, je moje myšlení a moje tělo - ne botičky! Pro čtyřletou holčičku to bylo docela děsivé zjištění. Od té doby pořád zkoumám své boty. Asi proto, abych se ujistila, že už mi noha do délky neporoste. A vlastně od tohoto osudného zjištění stále trpím tím, že dospívám, že se stávám vážnějším a nesnesitelnějším člověkem sama pro sebe. Štve mě, že my "dospěláci" si neumíme zachovat dětské oči. Že nevíte o čem mluvím? Ale ano, je to ten krásný naivní pohled na svět, kdy jde vše, co si zamanu. Neexistují žádné problémy ani žádné hranice. Je to ta bezprostřední radost z obyčejných věcí - kdy naposledy jste se smáli tomu, že vláček jede po kolejích? Je to upřímný úsměv, když vidíme člověka, kterého máme rádi. Vlastně jsem moc ráda, že mám Péťu. Díky němu nezapomínám na to, jaká chci být a jaká chci zůstat. Ale to jsem se vlastně dostala zdaleka někam jinam, než kam směřovaly mé prvotní myšlenky.
Vlastně jsem jen chtěla říct, že jsem poslední dobou hrozně šťastná a nahání mi to hrůzu. Já neumím být šťastná - nebo vlastně umím, ale pouze tehdy, když se trápím. Chci tím vlastně jenom říct, že nejkrásnější byla ta bolest, když jsem věděla, že už nikdy nebudu s ním. ( Zaujatí pochopí)
