Po roce ...
Kde začít...? Snažím se nalézt vhodná slova, která bych sem vepsala, ale mám rozevláté myšlenky. Nevím, za který konec je uchytit. Je toho tolik, co mne napadá. Tak asi takhle...
Ještě minulý rok na mě padnul neuvěřitelný splín. Nikdy v mém životě jsem nezažila tak neuvěřitelnou tíseň, jako onehdá. Paradoxní na tom bylo, že k té tísni jsem neměla důvod. Vše bylo fajn, vrátila jsem se ke svému muži, bylo nám spolu dobře, dítko nám dělalo samou radost, vše bylo jako z amerického filmu. Ale ona stejně, potvora, přišla. Je tak neuvěřitelné, jak si nějaký vyšší princip - říkejme mu třeba "život" - dokáže s naší existencí pohrávat. Myslím si, že každý čin, který člověk udělá, se mu vrátí jako bumerang. Moc jsem chybovala - na všech frontách svého bytí. Tíseň a úzkost - to byla má doměna. Ale mám nové zkušenosti. Paradoxně jsem dnes za tu tíseň ráda, začínám si rovnat životní priority. Zjišťuji, co je v našem krátkém životě důležité, za co stojí bojovat, za čím má člověk jít ...
Když mi na Silvestra loňského roku umřel kamarád ( to bylo vyvrcholení všech mých úzkostí) , se kterým jsem dospívala, uvědomila jsem si, že nic v životě není jisté. Nikdo nemáme život jistý. Jedna vteřina a přijdeš o vše, co ti je nejbližší. Jedna pitomá vteřina a jeho malý synek (shodou okolností se jmenuje stejně, jako můj syn - Péťa) bude vyrůstat bez otce. Nedokázala jsem pochopit proč... Proč se to muselo stát. Jako by to snad chtěl nějaký osud nad náma. Snad jako by někdo chtěl, aby my, co jsme zůstali, si uvědomili to, před čím jsme zavírali oči. Život je tak krátký... A to, co má v životě opravdovou hodnotu jsou mezilidské vztahy. Bez nich by byla naše existence marná a tak prázdná. Člověk si musí hledět všech lidí, na kterých mu záleží. Nezavolal jsi dnes své mámě? Tak jí zavolej a řekni jí, že ji máš rád. Neobjal jsi dnes svou ženu? Tak ji obejmi a řekni jí, že ji miluješ. Tím chci říct, že si nikdy neodpustím, že jsem mu neřekla, jak moc skvělý táta byl. Vždy jsem ho za to obdivovala, ale nikdy jsem neměla odvahu mu to říct. Řekla jsem mu to až u jeho hrobu...
Člověk se pomalu ze všech ran vyléčí. Některé se hojí krátký čas, jiné ne. Tahle rána bude dlouho otevřená, ale nic netrvá věčně. Věřím, že ti, kteří jsou nám nejdražší, zůstávají napořád s náma. Nejen v našich srdcích a vzpomínkách...
