Pokračování I.
Našla jsem ve své záloze ze starého počítače moc pěkné video. Tvořila jsem ho před pěti lety. Bylo pro mého jediného přítele. Když nad tím přemýšlím, mé city k němu nikdy nebyly černobílé. Když mi bylo 14, byla jsem do něj poblázeněná. Moc jsme se neznali a to i přes to, že jsme spolu tři roky chodili na dramatický kroužek a bok po boku hráli v divadle. Věděla jsem, že nemá cenu o něj usilovat. Byla to zdaleka jiná krevní skupina než já. Říkala jsem si, že my dva si nikdy nemůžeme rozumět - ani jako přátelé. Zapomněla jsem na své dětské pobláznění a nevěnovala mu nadále svou pozornost.
Čas plynul. Sama dodnes nevím, kdy přesně jsme si k sobě našli tu pověstnou malou cestičku. Najednou jsme spolu chodili z divadla domů (měli jsme společnou cestu). Začali jsme si povídat i o takových věcech, které by mě ani v tom nesmělejším snu nenapadly. Probírali jsme naše myšlenky, naše obavy i naši budoucnost. Když mi pak jednou řekl, že by byl rád, abych ještě nechodila domů a šla se s ním projít kolem rybníku, byla jsem přinejmenším dost zaskočená. Nicméně jsem s radostí souhlasila. V té době jsem měla ve své mysli samé černé myšlenky a věděla jsem, že po boku svého přítele na ně alespoň na chvíli zapomenu a ulevím své zatížemé mysli. Později se stalo pravidlem, že z každé zkoušky jsem ho chodila vyprovázet. Sedávali jsme u rybníka a rozmlouvali spolu. 
Čím víc jsme spolu byli, tím víc nám spolu bylo dobře a věděli jsme, že k sobě máme blízko, jako nikdy před tím. Aby ne! Rozhovory, které jsme vedly, mohou vést jen opravdoví přátelé. V tu dobu ho má osoba vnímala jakou svou spřízněnou duši, jako člověka, o kterého nikdy nechce přijít. Jeho pozitivní energie byla strhující a to, co mi dával, mi nikdo jiný nikdy nedal. A to optimismus, naučení se příjímat svůj život, přijímat sebe samu a být pokorná. Abych se přiznala, dlouho jsem tehdy uvažovala nad tím, zda-li do něj nejsem zamilovaná. Byla jsem hodně zmatená ze svých postojů i nápadů ohledně jeho osoby. Dlouho jsem tápala a nejen kvůli jeho náznakům, které značily, že se z jeho strany jedná o něco víc. Nechtěla jsem být sice paranoidní, ale on mi nedával jinou možnost, než to, že mě v mém domnění neustále utvrzoval. Stále jsme spolu vysedávali u rybníka a už ne jen, když jsme chodili ze zkoušky. Vysedávali jsme tam rádi a kolikrát i do pozdního večera. Přišlo léto, on odjel do Anglie. Moc jsem se těšila na jeho návrat, až opět budeme sdílet alespoň kousky ze svých volných časů. Ale ne. Bylo to jiné. Možná proto, že jsem mu oznámila, že jsem si našla novou lásku? Nevím, jestli to byl ten pravý důvod jeho odcizení. Chodili jsme dál do divadla, občas jsme spolu pár vět utrousili, ale z jeho strany jsem cítila chlad a odmítavost. Bylo mi to moc líto. Nyní cestuje po světě a nemám o něm žádné zprávy...
Nepopsatelně moc postrádám svou spřízněnou duši. Mám v hlavě moc myšlenek, moc nápadů, nespočetně obav. S kým je mám nyní sdílet? Není to tak, že by neexistoval nikdo, kdo by mne rád vyslechl. Spíš je to tak, že o nich neumím s nikým jiným mluvit. Možná to bude tím, že jsem složité povahy. Sama sobě těžko rozumím a vskutku je těžké mi porozumět. Kolikrát dokáži udržovat své city v nitru natolik důkladně, že je pro mě mnohdy problémem je rozpoznat. Natož o nich mluvit. Jeden můj kamarád mi kdysi pověděl, že mou osobu není nikdy možno poznat. Měl pravdu? Pamatuji si na mnoho mých předvědčení, za která bych si nechala setnou hlavu. Život mi přinesl natolik nečekané situace, že jsem byla nucena svá přesvědčení změnit. Následně mě to velmi ničilo.Také jsem si všimla, že jsem mnohdy tvrdila to, druhý den ono. Však mi to bylo mou kamarádkou několikrát vyčítáno. Nedokázala pochopit, že se nepřetvařuju.Načpak bych se přetvařovala před sebou samou? Proč jsem neustále měnila své postoje když to mou duši užíralo ... ?
TO BE CONTINUED
